Průvodkyně
Jsem Natálie Blanárová. Vystudovala jsem lékařskou fakultu, ale brzy jsem pochopila, že nemocnice není mým domovem. Místo nekonečných chodeb plných světla a neosobních diagnóz jsem si vybrala tmu. Ticho. Hloubku.
Dnes provázím lidi na pobytech ve tmě – a zároveň na cestě k sobě. Pomáhám jim, aby v prostoru bez podnětů zvenčí mohli konečně uslyšet to nejdůležitější, co se děje uvnitř. Setkávám se s lidmi, kteří cítí, že se v jejich životě něco rozpadlo. Přicházejí unavení, vnitřně roztroušení, často s otázkou, která bolí nejvíc: „Nevím, kdo jsem.“ Ztráta směru, rozbité vztahy, pracovní nejistota, pocit vnitřního chaosu.
Je to, jako by člověk ztratil kompas – ví, že chce někam doplout, ale neví kudy, a hlavně neví odkud vyplouvá. Můj přístup není univerzální. Každý člověk je jiný, a proto kombinuji různé terapeutické metody s hlubokou prací ve tmě podle toho, co konkrétní člověk potřebuje. Pracuji s tělem, myslí, emocemi i duší – protože skutečná změna se děje právě tam, kde se tyto části spojí do celku.
Celý proces má tři hlavní fáze. Nejprve přichází orientace – podíváme se společně, kde právě jste, co vás sem přivedlo a co volá po změně. Pak následuje znovupropojení – návrat k vašim hodnotám, objevování potřeb, obnova vnitřních zdrojů. A nakonec – nový směr. Tvoříme vizi budoucnosti, konkrétní kroky, které povedou ke změně, a nové vztahové vzorce, které už nebudou postavené na strachu, ale na důvěře.
Terapie pomáhá rozplést nitky minulosti a dát jim smysl. Pobyt ve tmě nabízí prostor pro ticho, zastavení a opravdové setkání se sebou. Tma neublíží – tma uzdravuje. A když se obě metody spojí, vzniká něco silného a skutečně transformačního.
Zažila jsem nespočet lidských příběhů, které začínaly rozbitostí a končily klidem. Na začátku bývá pocit prohry, ztráty směru, prázdnoty. Ale když člověk začne znovu vidět sám sebe, když se jeho vnitřní kompas znovu rozechvěje správným směrem, když začne vnímat, že má právo existovat takový, jaký je – tehdy se z mlhy vynoří nový začátek.
Možná se teď cítíte jako rozladěný orchestr, ve kterém každý nástroj hraje jinou píseň. Naše společná práce je jako postupné ladění – terapie naladí jednotlivé části, pobyt ve tmě umožní celému orchestru zahrát v harmonii.
A pak už to není návrat zpět. Je to návrat k sobě.
Daniel Sotolář je člověk, který se pomalu a důsledně vydal na cestu zpět – ne k sentimentální rekonstrukci minulosti, nýbrž k sobě samému, k tichému jádru, jež nebylo třeba objevovat, stačilo se k němu opatrně vrátit. Dvacet let se nedotkl masa, tři roky žil výhradně z toho, co bylo syrové, čerstvé, neporušené, a mezi tím prošel obdobím veganství i vegetariánství, nikoli jako demonstrací životního postoje, nýbrž jako přirozeným výsledkem proměny vnímání, která zasáhla jeho vztah ke světu v nejhlubších vrstvách. Stejně tak nevypil po dvě desetiletí jediný doušek alkoholu, což však nepředstavovalo náhlé odříkání, nýbrž tiché doznívání předchozí dekády, během níž se spálilo vše, co už v něm nemělo mít místo.
Opustil kancelář až po třiceti letech, kdy věděl, že tabulky nejsou nástrojem pro změnu světa, a že opravdové gesto může spočívat v tom, že člověk vezme do ruky dřevo, opracuje jej a beze slov tím vyjádří, co se v jiném jazyce nedá sdělit. Odešel bez dramat, beze scén, tiše, aby mohl zůstat sám se sebou ve dřevu, v půdě, v rytmu, který nesleduje výkon, ale trvání. Dnes pracuje v truhlářské dílně a stará se o zahradu, která mu poskytuje nejen potravu, ale i prostor pro rytmickou, pravidelnou činnost, v níž se kontinuita života nezaklíná slovy, nýbrž potvrzuje každým pohybem. Permakultura a potravinová soběstačnost pro něj nepředstavují módní postoj, ale základní, tichou smlouvu mezi člověkem a zemí. Věnuje se včelařství, přičemž své včely nevlastní, nýbrž je provází a chrání, podobně jako pečující přítel chrání to, co nemůže nikdy zcela ovládat.
Masážím se věnuje ne proto, aby rozproudil výkonnost, ale protože ví, že dotek je jazykem, který nelze přeložit, a právě proto působí přímo. Učil se mlčet, a právě z tohoto mlčení vychází jeho účast na pobytech ve tmě, které chápe jako hlubokou a bezpečnou formu vnitřní navigace – ne proto, že by chtěl vést druhé, ale protože ví, že tma vede sama, pokud jí v tom člověk nepřekáží. Vše, co dělá, dělá s klidem, jenž nevzniká z pohodlí, nýbrž z proměny, kterou nelze zrychlit, vysvětlit ani předstírat.
