SEDM DNÍ V TICHÉ SPOLEČNOSTI TMY

Radana Velísková – 7 dní ve tmě

O terapii tmou jsem se poprvé dozvěděla přibližně před třemi lety, kdy jsem narazila na zajímavý článek o ní v alternativním časopise. Zaujal mě natolik, že jsem začala pátrat po dalších informacích o této tibetské léčivé metodě. Čím více jsem se dozvídala, tím více jsem získávala ujištění vyzkoušet si ji na vlastní kůži.
Již nějakou dobu jsem cítila, že musím udělat radikálnější změnu ve svém životě, třeba jen chvilkovou. Spousta lidí koná změny pouze na úrovni důsledků, aniž by se byla schopna podívat do hloubky příčiny. Věděla jsem, že když udělám jakoukoliv změnu jen na povrchu sebe nebo se pokusím změnit něco okolo, bude to pouze dočasně uspokojivé řešení. Někde v hloubi duše jsem cítila, že by terapie tmou mohla být zajímavým a trvalejším řešením při nacházení hlubšího smyslu života a možná i sebe sama. Když jsem přes internet začala hledat místo kde bych pobyt absolvovala, sázela jsem na intuici a dlouho se nerozmýšlela. Některé věci v životě zkrátka přijdou a my jsme si v ten daný okamžik jisti, že je to přesně ta věc, kterou jsme hledali.

Nastal den, kdy jsem se měla na týden vzdát mobilu, práce, přátel, partnera a vůbec všeho, nač jsem doposud byla zvyklá. Od rána jsem pociťovala intenzivní vnitřní úzkost. Byl to ten pocit strachu z něčeho naprosto neznámého, který nelze definovat. Stále jsem se ujišťovala, že jde o jeden pouhý týden, ale při představě toho, jak čas dokáže být relativní a já ho budu trávit osamělá v úplném tichu a naprosté tmě, bude to možná pro mne věčností. Když jsem dorazila na místo, dostal můj strach až panickou podobu, kterou jsem se snažila v sobě skrýt. K tomu vnitřní boj, že tam vlastně vůbec nechci a jistě není ten správný čas…

Po krátkodobém seznámení s prostorem a systematickém uspořádání svých věcí zhasla světla. Nikdy jsem nezakusila opravdovou tmu. Byla tak hustá, až její těžkost tlačila na oční víčka, a vy je před ní přivíráte jako před velmi intenzivním světlem. V tu chvíli začala být panika ve mně daleko silnější. Posadila jsem se na postel a v tu chvíli si pomyslela, že týden není možné zvládnout. Snažila jsem si zvyknout na pocit, že musím přijmout něco zcela jiného, co jsem ve svém životě nikdy nepoznala. Přibližně po hodině přicházelo do mé mysli překvapivé zklidnění a pocit bezpečí. Přemýšlela jsem po pár dnech strávených ve tmě, co mi ten stále přetrvávající pocit připomínal a nevím, jak mi mohlo přijít na mysl, že tak jsem se cítila tenkrát u mámy v bříšku…

Čím delší čas jsem trávila v obklopení tmy, tím jsem se cítila jistěji. Každodenní aktivity a orientace v prostoru se zdála být ode dne ke dni snadnější. Bylo zvláštní, že i když člověk nebyl schopen orientace díky fyzickému zraku, tak se nějak aktivoval zrak vnitřní, který plnil naprosto stejnou funkci. Nedokážu zcela vysvětlit jak jsem se orientovala, ale přesně jsem věděla, že nyní se musím zastavit, neboť stojím u postele, že zrovna tady je klika od dveří do vedlejší místnosti a také jsem občas zahlédla světelné obrysy existujících předmětů.

První tři dny byly více o fyzickém odpočinku. Ten byl doprovázen nekonečným množstvím živých snů, že se mi jich snad za celý život tolik nezdálo. Většina těch snů byla velmi zajímavá. Setkávala jsem se v nich s lidmi, se kterými se znám, a všichni ti lidé byli oblečení v maskách. Každá ta maska symbolizovala určitý charakter ba typ osobnosti. Když si zpětně vybavím, kdo nosil jakou masku, přesně mu padla. Několikrát jsem ve snech plavala v oceánu a chodila po střechách domů v nějakých tropických zemích. Mohlo by snad jít o astrální cestování? Nevím…

Po pár dnech jsem se již cítila odpočatější a hlavně začala pociťovat i příval psychické energie, což jsem dlouhodobě postrádala. Od čtvrtého dne mi stačila přibližně hodina až dvě spánku denně. Začala jsem cvičit jógu, sem tam si krátila čas hraním na hudební nástroje, které jsem si s sebou přivezla. Kytara, indiánská flétna, šamanský buben a tibetská mísa byli mí společníci na dlouhé chvíle. Jednoho dne, když se mi na okamžik podařilo usnout, probudila mě zvláštní hudba znějící v mých uších. Když jsem si ihned po probuzení tuto sluchovou představu promítla zpětně v mysli, všechny ty skutečné nástroje, které jsem si s sebou vzala, hrály onu melodii v tom snu.

Čím více jsem se dokázala přizpůsobit a oprostit od všech myšlenek souvisejících s tím, co se zrovna děje venku, a zaměřovala se hlavně na svůj vnitřní svět, tím zvláštnější jevy se děly. Vnímala jsem, že za hlavou mi svítí nějaké světlo a přišly chvíle, kdy toto světlo dokázalo prosvítit celou místnost a já byla schopna v ten moment rozeznat všechen nábytek a ostatní věci v prostoru. V některý okamžik jsem si všímala světla vycházejícího z mého srdce. Bylo tak jemné a bílé a plápolalo jako plamen svíce. Když jsem před sebe natáhla ruku, také jsem zaznamenávala světlo, které ji obklopovalo. Hodně jsem vnímala periferním zrakem různé záblesky světelných anomálií, které se vznášely v místnosti.

Jeden den, myslím že pátý, se mi stalo něco velmi zajímavého. Ležela jsem a snažila se usnout. Občas to šlo velmi stěží, neboť se člověku hlavou neustále honily vzpomínky, které se jevily daleko živějšími a detailnějšími. Vím, že jsem určitě nespala a zrovna ve chvíli, když jsem se otáčela na druhou stranu, se to stalo. Byl to okamžik, při kterém jsem se při přetáčení střetla pohledem s nějakou bytostí, která stála vedle postele a dívala se mi do očí. Byla to překrásná historická žena, která se nade mě skláněla v té naprosté tmě a vyzařovala světlo. Mám přesně v paměti její obličej, který byl naprosto uvolněný a nějak mi telepaticky beze slov v tu chvíli pověděl, že je to v pořádku. V momentě, kdy jsem se otočila, mi to nějak došlo a ihned jsem zapojila rozum , který mě ujistil, že to v pořádku nebylo. Když jsem vzápětí pootočila hlavu zpátky a chtěla ženu znovu vidět, byla pryč. Od té chvíle se mi již nic dalšího tak zajímavého nestalo.
Celé dny v tichu měl člověk prostor rozjímat o svém životě. Hodně se začaly vyplavovat vzpomínky z dětství, které byly tak živé, jako by se staly včera. Bylo zajímavé, jak na každičkou tu vzpomínku souvisle navazovaly další z té doby, a tak nějak si člověk skládal v hlavě svůj životní příběh, který si dávno prožil. Otevřely se věci, které byly dávno zapomenuty, a jak říkal v dokumentu o tmě pan doktor Urbiš: ,, Člověk rekapituluje svůj život´´. Myslím, že tohle bude jednou prožívat každý z nás při odchodu z tohoto světa. Před bohem a možná jen sami před sebou budeme zhodnocovat náš život.

Den návratu na denní světlo se blížil a já si snažila představit, jaké to bude. Nebyla jsem již schopna se tak úplně oprostit od vnějších věcí a začala přehlížet svůj vnitřní svět, který mi tím pádem přestal ukazovat všechny ty zvláštní věci. Když v ten den můj průvodce Mirek pootevřel dveře a světlo prostoupilo místností, bylo vše úplně jiné. To světlo mělo jinou barvu, tak ostrou a sytou, hladilo mé oči a já šla zvědavě vstříc mu naproti. Když jsem se podívala ven, připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Ty barvy nebe, stromů a vody měly úplně jinou energii. Byl to tak silný vjem, že se mi zatočila hlava a já se cítila chvíli naprosto omámená. Mirek mě po chvilce nechal samotnou a já se šla projít do blízkého lesa. V tu chvíli jsem si uvědomovala, jak je nějaká pomyslná skutečnost relativní. Jak vše, co vidíme a nějakým způsobem vnímáme, je jen odrazem našeho vnitřního vědomí duše a na fyzické úrovni možná jen hra hormonálního systému v těle. Odrážel se mi pouze můj vnitřní svět, který byl tak čistý a krásný v tu chvíli. V mém srdci byl naprostý klid a mír a já si v ten okamžik pomyslela se slzami stékajícími po tváři: ,, Za čím se to proboha pořád honím?´´ Byl to stav naprosto změněného vědomí, kdy hodnoty ztratily hodnotu, kdy jsem byla schopna plně pociťovat přítomnost a možná si uvědomovat pravou podstatu. Tento stav vědomí se pomalinku vytrácel a po tom všem mi zbyl jen vnitřní klid, který se nyní v sobě snažím ukotvit na dlouhou dobu.

Spousta blízkých lidí mě před pobytem ve tmě varovala, neboť někteří lékaři mají názor, že se při něm můžou u člověka projevit skryté psychické poruchy, např. schizofrenie. Co když to všechno jsou jen hlasy z jiných světů, které někteří z nás dokáží vnímat? Slovo ´´psyché´´ znamená ve starořeckém jazyce ´´duše´´a pojem psychologie znamená nauka o duši. Co když všechny psychické a poté i fyzické problémy jsou způsobeny převážně tím, že jdeme sami proti sobě? Pobyt ve tmě nám ukáže spousty skrytého uvnitř nás a myslím, že s tím v tu chvíli můžeme pracovat. Týdenní pobyt byl sice velmi krátký na uskutečnění větších vnitřních změn, ale překvapivě cítím po pár letech znovu navrácenou psychickou energii a to bylo pro mě důležité.

Vnímám tuto terapii jako nadčasový, tisíce let starý způsob léčení člověka jako komplexu, který se západní civilizace bude muset teprve naučit příjímat. Jsem vděčná za tuto zkušenost a posun ve svém životě jiným směrem.

Děkuji mému průvodci Mirkovi…

 

Kdo vás bude provázet?

Při vaší cestě Vás budu provázet já, Natálie, spolu s týmem zkušených terapeutů a průvodců, kteří se specializují na různé formy terapeutické práce a osobního rozvoje. Naším cílem je vytvořit pro vás bezpečný a podpůrný prostor, kde můžete prozkoumávat své vnitřní světy, léčit staré rány a nacházet nové směry.

Každý z nás má bohaté zkušenosti a individuální přístup, aby vám poskytl maximální podporu na vaší cestě k sebepoznání a naplnění. Během pobytu budeme společně pracovat na tom, abyste se cítili více propojeni se svým srdcem, duší a celým bytím.

S láskou a péčí,

Natálie a tým průvodců.